Jan Skácel......

Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.



Stopadesátý sonet o jaru

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je



Modlidba za vodu

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská



Rozhovor

Jak se ti daří můj milý?

Jako stromečku,
ke kterému přivázali ovečku,
aby nezaběhla do černého lesa
a zlý vlk nevydal se za ní.

A jak se daří mé milé?

Jako břízce bílé,
která se ve větru klaní,
klaní, klaní.



Na slunci

Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým

tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než plamen k slunci vyšlehne.




Krátký popis léta

Požáry Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje
zelená duše vína doutná na vinicích
krvácí vlčí máky v obilí

Přichází tma
a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá



Sonet o lásce a modrém portugalu

A bývalo i hrozně na vinici
Na věky sami Černé hlavy vína
ležely sťaté lidský život byl
perenospora marná prašivina

A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání

Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi

Ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

maminko nejsi je to dávno
a my jsme malou chvíli zbyli
udělali jsme toho málo
a anismrt jsme nezabili

až temno světlu ustoupí
ta stará prosba stále tkví
jak zbytek rzi a jako v snách
na slunečních ach hodinách

dospělé básně chodí vzpřímené
čtyřverší ale čtyřverší má krátká
přicházejí za mnou po čtyřech
jak ovečky a oslík nebo pacholátka

člunek je rychlý a nit nekonečná
v osnovu věčnou věčný tkadlec tká
i pády hvězd i léto podzim zimu
jestřába na nebi a žlutá housátka



Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového



Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.



Mrtví

Stále jsou naši mrtví
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného



Poděkování

Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno

Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar

Poděkujme jak děti za jablko



Babí léto

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zatvonil,
když zvolna k zemi padal-
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,
ty už také šedivíš?



Cesta k nám

Je to tak snadné najít cestu k nám...

Okolo potoka,
po kterém pírko plave,
přes zídku přelézt,
nadejít si humny,
na mostku postát,
nad hučícím splavem
slovíčka hledat vhodná pro pěnu,
zase je zahodit
a jít,
jít,
na cestu uříznout si hůl,
spočítat hvězdy,
v lese zabloudit,
tmu jako plnou fůru sena
před sebou tlačit
a místo náprav
uslyšet ze sna sténat ptáky.

Je to tak snadné najít cestu k nám.



Dům

Až se můj život schýlý,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:

Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.

Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá cvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.

Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:

Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe
se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny.

Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:

Proboha jen ne malovaná,
zato však se stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by to žádný hoblík nedokázal.

V té hospodě by nikdo nesměl kázat
o tom, co hledal a co nenalezl,
podkůvce ztracené,
promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní...

V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.



Chci to slyšet

Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.



Kvetoucí alej

V aleji bílé
tajili jsme dech.
Jak sníh ležely květy
vysoko na stromech.

A každý strom
tu pyšně život slavil
a třímal bez únavy
rozkvetlou sílu svou.

Slova jsem lámal
jak kámen v starém lomu.
Má žena řekla jen:
Chtěla bych žít v tom stromu.



Rozchod

Jsme sami,
jako by nám někdo ublížil.
Marně po kapsách hledám,
co bych ti mohl dát.

Ale to není bolest
podle mojí chutě
a v hájích při Moravě
jinačí konce bere láska.

Pod lesem pádil listopad
jak jelen bez hlavy.
Tělo měl huňaté
a vyválené v listí.

Padalo,
padalo v lese habrovém,
bez stenu kroužilo
a jelen bez hlavy
pod lesem hnal
na tenkých nohách tryskem.

Běžel a běžel,
v polích uháněl,
krev na slabinách,
hlavu uťatou.



Celá v bílém

Vím, že někde čeká,
čeká na každého.
Potom nebudu.
Na někoho čeká pod jabloní
a na ty pyšné hlavy u dubu.

Možná, možná je to složitější,
než si myslí kluci
v naší vesnici.
Je to jako tvoje bílé šaty
na asfaltové silnici.

Možná je to druhá strana ticha,
možná zakřičí to roztoužený páv
daleko,
až za Egejským mořem.

A třeba blízko,
tady
v zahradách.



Večer

Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.



Jižní Morava

Ať se kdo chce rýpe v našich vinách,
překrásné jsou noci na rovinách,
když sládnou marhule
a v polích tvrdne rež.

Když noc je vysoká, když z noční šibenice
viselec visí,
obral u silnice

o lásku člověka a visí pro krádež.



Co je k ponechání

Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.



Přípitek

Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.

A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.



Modlidba

Studánku dej mi blízko u lesa
A nehlubokou Jenom na dlaň vody
A do ní žabku která vodu čistí

Na podzim povybírám napadané listí
V zimě se budu starat aby nezamrzla
A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé

A to je všechno
Snad je v moci tvé
Udělat pro mne malý důlek vody
Ve kterém by se odrážela nebesa



Čistota

Září
A lovec s rozlomenou puškou
Toulá se při okraji lesa
Ze strnišť
Divoké husy vracejí se v klínech
Ve starých básních jako v zahradách
Tlumené pády plodů
Ticha nesbíraná




Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět



Hrdla

Hořelo na předměstí
a sklánělo se k zlu
Na sladkých mořích lodě
troubily na hrůzu

To víno bylo
nakyslé trošinku
a mělo na dně
zelenou hořčinku

Vonělo kopřivami
a bylo samé zvaní
ve zmítaném listí
holubi ubývali

Na sladkých mořích den
trval po celou noc
Parníky odplouvaly
ledovcům na pomoc



Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál



Sonet o červencové noci na Vysočině

Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor

Posléze všechno ztichne
Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží

a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd
Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát



Uspávanka

Potom se opřel o žízeň
a prosil
aby nepřestala
A obával se toho mála
Bál se jak dítě
Moc se bál

A kde se vzala tu se vzala
stařenka smrt se přištrachala
s hliněným džbánem
svěží vody

A on se napil
Popel dní
opláchl se rtů
všechnu trýzeň
tím douškem smyl
a nenechal
si vůbec nic

Už ani žízeň



Verše psané na starý i nový způsob

Vlaštovko nesmíš nás vynechat
tak jako já se nesmím ptát
a marně marná slova ztrácet
jestli je pro mne dobrá dost
ta zem kde noc tak trpce voní

Pro její staré něžné rány
sám zraněný a rozedraný
musím se vzptávat sám sebe
jestli jsem dosti dobrý pro ni

Vlaštovko nesmíš nás vynechat
až na jaře se budeš vracet



Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté

bledé a křehké ocúny



Večer

Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

A měsíc
bílý srpek dne
vyžírá ticho z kamene
a říká neříkané



Bez názvu

Babího léta dlouhá nit
bílá a za časného rána
z obruby léta odpáraná
nutí nás přemýšlet a snít

Ve chvíli žluté jako dým
kdy léto naposledy klame
do jehel ticho navlékáme
do jehel s ouškem zlomeným



Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka



Kdo potmě pije víno

Celou noc čeká anděla
čeká že přije sepsat jeho při
věří že anděl uvěří

Andělé zatím
(přišli tři)
váhají venku u dveří
a vymýšlejí práh



Bez ptaní

Na konci cesty tážeme se kam
Já ale až přijde těžká chvíle
já se nezeptám

A ne snad z bůhvíjaké pýchy
To snad jenom proto že se ostýchám



Večer

Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

A měsíc
bílý srpek dne
vyžíná ticho z kamene
a říká neříkané



Láska a neproclený bůh

A ráno neměli jsme koho zapírat
Bylo nám úzko mezi celníky
nikdo se nezeptal a co do neúprosnosti
neměla ta chvíle obdobu

Za koho vlastně
Ty jenž neprošel jsi clem
za koho přimluvíš se mocně u lidí

Za jakou vlastně lásku



Dobré věci

Z těch dobrých věcí miluji oheň
a černé stříbro hvězd
za opaskem noci.

černé stříbro a stará slova,
kterými pasovali na rytíře:
Snes tyto tři údery a žádný víc.

Z těch dobrých věcí miluji den,
kdy jaro klade uzdy na dobré koně,
modré uzdy
růžová sedla.
Každému roku se vrací,
jaro je dobrý úmysl.

Z těchto dobrých věcí miluji naši lásku,
tu starou,
která nerezaví,
a říkám ti znova znova:

Je včera,
bude dnes
a byla zítra.

Snes tyto tři údery a žádný víc.



Dvakrát bez názvu

Byla to jenom tramvaj.
Tobě se však zdálo,
že kdosi nahoře se zasmál nad námi,

jako by trhal
ve vesmíru plech

---

Všechno bylo hlasité.
Reproduktory řvaly
sípěla hudba,
ale nám -
najednou bylo jako zlatokopu,
který to může říci jenom pustinám.



Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerství sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic -

a přece.



Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás přliš z člověka.



Hvězdný prak

Protože všichni mluví pořád dokola,
vymlčel sis v duchu malý kamínek.
Už tě to nebaví
na stěnu házet hrách.

A náhle pocítil jsi nenávratně splývat čas.
Chce se ti odejíti k holiči,
vystrčit bradu skoro ku hvězdám.
nechat si nahmatat,
kolik zubů ti už chybí v čelisti.

Ale v srdci, říkejme tomu postaru,
ukrýváš vymlčený drahý kamínek.



Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.

Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.

A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.

A nikdo neodčiní čin.

A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.



Den vhodný k umírání

V hodině naší smrti
až přijde den vhodný k umírání
Budeme trhat koukol

Ze studničky dětství
Zvedneme svatý obrázek
A sotva dotkneme se vody
Ze studničky dětství

V hodině naší smrti
Až přijde den

Den vhodný k umírání
Usměje se malomocný král